Letos v dubnu jsem díky služebním povinnostem strávil nějaký čas v Praze. Průběhem volna jsem se procházel po Divoké Šárce a kousek od krásné Šárky jsem se potkal s pro mě velmi zajímavým člověkem.
Po chvíli debatování o předcích, kdo odkud pochází, jak je Praha vlastně plná lidí, jejichž kořeny ne vždy pochází přímo z Prahy a že v podstatě nalezneme v Praze lidi opravdu z každého kousku naší krásné země, dostali jsme se k vyprávění o našich dědečcích…
Pan Vladimír Šťastný mi vyprávěl o svém dědečkovi jako o jednom z mnoha hrdinů 2. světové války. O jednom z mnoha, který byl nezištně nápomocen vždy, když to jen trošku šlo a situace to vyžadovala. O jednom z těch, na které máme právo být hrdi, o jednom z těch, kteří bojovali za naši svobodu proti utlačitelům. O jednom z těch, jehož jméno si zaslouží být nezapomenuto a ctěno.
Pan Josef Šťastný z Moravského Písku
Požádal jsem pana Vladimíra Šťastného, aby byl tak hodný a podělil se s námi o příběh svého dědečka. Tak jako jsem se zájmem a v úžasu poslouchal příběh našeho hrdiny pana Josefa Šťastného z Moravského Písku, chtěl jsem se o tento příběh podělit i s vámi.
Příběh, který se díky panu Vladimíru Šťastnému dostane až sem k nám na stránky našeho klubu, nelze doložit dokumenty a o to víc mě mrzí i fakt, že nebyla dochována ani jedna fotografie.
...Když mi bylo asi dvanáct let, vyprávěl mi můj dědeček (pan Josef Šťastný) tento příběh:
Vzpomínal, na první světovou válku, kterou přežil bez zranění, ale měla dopad na jeho změnu názorů, zcela jej změnila… Důkazem toho byl jeho vstup do komunistické strany.
Nastoupil jako zaměstnanec státních drah a podle jeho slov, začínal skutečně od píky. Nejdříve zastával pozici posunovače, při které utrpěl vážné zranění, které jen tak tak přežil. Při posouvání vagonů se nešťastnou náhodou dostala jeho pravá noha pod kola vozu.
I přes tento handicap, s protézou pravé nohy, pokračoval dále ve službě a po absolvování řady zkoušek se z něj stal drážní úředník. O událostech před druhou světovou válkou mi toho prakticky moc nepověděl, jen v krátkosti, že se poznal se svou ženou, oženil se a měl s ní tři děti, dvě dcery a mého budoucího otce.
Zde začíná druhá část příběhu, která mě jako malého kluka fascinovala a kterou jsem si pamatoval.
Muselo se to odehrát v době, kdy Američané létali s bombardovacími svazy přes Moravu z jihu na cíl „Slezsko“, které bylo pro Němce strategicky velmi důležité. Na zpáteční cestě byly tyto letky napadány stíhači Luftwafe, kteří mezi nimi rozsévali zkázu. Z přeživších amerických letců, kterým se podařilo zachránit si život seskokem na padácích, jich po té většinu po dopadení zajalo Gestapo. Někteří ale měli štěstí a podařilo se jim unikat, a to díky podzemní odbojové organizaci, jejíž byl dědeček aktivním členem. Ta měla za cíl dopravovat takto sestřelené letce zpět do Itálie pomocí prověřených koridorů a adres spolupracovníků odboje. Jednoho dne si Gestapo přišlo i pro dědečka. Podle vyprávění mého otce měli všichni ale veliké štěstí, že zrovna nebyl doma. Nejspíše by na ně byl vzal sekeru a asi by to nedopadlo dobře pro nikoho ze zúčastněných. Nicméně se nepodařilo Gestapu unikat věčně, a tak to dopadlo tak, jak by se dalo očekávat. Po několikerém vyslýchání byl dědeček transportován do koncentračního tábora Birkenau (Březinka) a otec na nucené práce do ostravských dolů. Dědečka údajně přemisťovali z táboru do táboru a Bůh ví, jak by to nakonec dopadlo, kdyby nebyl pro svou manuální zručnost vybrán s několika dalšími spoluvězni na práci v tzv. „Ďáblově dílně“, což nebylo nic víc, než údajně dobře vybavená dílna k padělání peněz. Zde byli vězni nuceni padělat britské Libry, cenné papíry atd. Němci se tímto způsobem pokoušeli podlomit spojeneckou ekonomiku. Jak dlouho tam takto dědeček přežíval, si již nepamatuji. Příběh naštěstí končí dobře. Dědečka a jeho spoluvězně zachránila před popravou rumunská armáda, která se „v hodině dvanácté“ přidala na stranu spojenců. Dědeček válku tedy přežil, rodina taktéž. Smutné je, že se po skončení války dědeček dozvěděl, že jej Gestapu udal jeho soused, který mu záviděl jeho majetek. Jak dopadl onen zmiňovaný soused, jsem se tenkrát dědečka zapomněl zeptat“…
To byl jeden z mnoha hrdinů, kteří pomáhali odboji bojovat proti Nacistům…
Čest jeho památce!
Za klub pro výstavbu památníku T-34
Babička vypráví
Ludmila Marie Odstrčilíková (Chludová), 89 let
Tento kratičký příběh se udál v obci Březnice blízko Zlína. Přesnou dataci neznám, jen, že to bylo na sklonku 2. světové války.
Dům č.p. 264 Březnice
Odpolední hodiny na hnojišti kohůt a slepice, v chlívku pašík, ušáci v králíkárně. V boudě pes Sardin křížený snad s medvědem. U brány zastavilo nechvalně známé auto plné Gestapáků. Vystoupili ven a místo zvonku rozeřvali psa. Doma byla jen babička a malý bráška Toník. Mladá Lidka Chludová vyšla hlídce vstříc. Němčinu sice na měšťance měla, ale kdo si v takové situaci na vše vzpomene? Hledali nějakého kluka, co se na horním kopci měl skrývat, a náš dům byl jeden z tipovaných. Ogar tu sice nebyl, ale byl tu pes, jehož okřikování znělo spíš jako Stalin než jako Sardin. Nevím, nakolik v tom byl strach policisty ze psa nebo z Rumunů, jenž byli už kousek od Zlína. „Stalin? Stalin?“, dotazoval se asi nejvyšší z gaunerů. Jak mu ale vysvětlit, že jde o nedorozumění a v baráku nejsou Rudí? Nakonec vše dobře dopadlo a babička ještě dovedla nahoru jednoho z nich.Zde byla hlavní hláška o úkrytu diverzanta. U Vívodů klučina nebyl. Ale byla zde potřeba velké strany onoho Gestapáka. Gestapo negestapo, když musíš tak musíš. Ale barák, statek nově postavený a ještě neměl ani výsernici. Chodilo se na hnůj, takže žádný papír, žádný porcelán…. Jen hořká realita první poloviny 20. století. (Při této vzpomínce se již babička nepokrytě směje, jak tam ten dacan dřepí a ona mu nese noviny.) Chlap Babičku ještě dovedl zpět (asi aby nevarovala partyzána).
A tento příběh se opravdu stal, dodává babička….
Dodatek
Svoji babičku miluju snad i pro tu odvahu, že ve sklepě onoho dne skrývali čtyři holky z Ruska. Ty se nesměly dostat do rukou Rusa ani Němce….. a pro naši rodinu by odhalení znamenalo plyn. Je rozhodně nutno podotknout, jak se zajímavě střídaly emoce v obličeji babičky po čas vyprávění, což na poslechu přidávalo autentičnosti. Strach v obci byl obrovský neboť zde Gestapo řádilo ve velkém, plno partyzánů, paradesantní jednotky z Ruska…. Nebýt toho, že velká část spoluobčanů dělala u Bati ve vojenské výrobě, místo pomníku partyzánům by zde byla nejspíš mohyla vypálené obce.